A je to tady!

Je čas začít. Můj úplně první článek na blogu. Člověk nakonec nemá co ztratit a psaní je příjemná terapie. Přemýšlela jsem o prvním článku dost dlouho. Právě. Pouze přemýšlela. Mám psát o tom, jak to začalo? Kdy jsem začala číst složení na jídle a na kosmetice… a na oblečení? Nebo jak jsem začala tančit v divadle? Kdy se ve mě probudila žena. Nebo… jak mě napadlo uspořádat svatbu v továrně a bez odpadu (svatba s minimem odpadu)? Nakonec je nejdůležitější tady a teď. Tak jdeme na to.

Jsem právě v kopcovitém San Franciscu. Vlní se na malém poloostrově a dominantou je samozřejmě ten červený most. Je sice začátek února, ale už jsem se dnes v tričku nahřívala na sluníčku. Manžel bez trička, já vlastně potom taky. Strávili jsme pohodové nedělní odpoledne na pobřeží.

Přijeli jsme v půlce listopadu kvůli obchodním jednáním manžela. Takže to je jasné. Manžel hodně pracuje, má schůzky a tak. A co já? Já jsem povoláním učitelka a práce mě moc baví. Rozhodně proto, že učím Montessori medotou (co je montessori?). Donedávna zaměstaná ve škole. Jo, donedávna. Dala jsem výpověď v říjnu na začátku školního roku prostě proto, abych mohla manžela svou přítomností podpořit za velkou louží.

Dát výpověď, abych mohla podpořit manžela, to může znít někomu dost nefeministicky. Já pevně věřím v sílu žen, v jejich pečující náruč a bezmeznou inspiraci (třeba díky Víkendu pro ženy), kterou mužům předávají. A tak jsme tady spolu. Šťastni spolu.

Tím chci říct. Ženy, jsme důležité. Ať už pracujeme na své vizi a budujeme kariéry nebo vychováváme děti a staráme se o domácnost. Máme mnohem důležitější úlohy, než si někdy připouštíme nebo si vůbec dokážeme představit. Stojíme mužům po jejich boku a podle toho, jak záříme, roste jejich síla. Je to něco, co jim může dát pouze žena.

A jak dlouho jsme žili střídavě v Americe? O tom třeba příště.