Moje cesta k veganství

Tolik ožehavé téma. Zvláště v dnešní době. Když chci lidem zjednodušit chápání toho, co vlastně jím, řeknu, že jsem vegan. Jedni pod tím vidí rostlinnou travu, jiní pod tím vidí to, že nejím maso, vejce, mléko a ani mléčné výrobky. Definic najdete spoustu a já po pravdě do definice veganství ani nezapadám stoprocentně. Přirozeně jsem si totiž našla svoji vlastní cestu.

Moje cesta začala někdy kolem mých patnáctin, možná dříve. Hltala jsem vypůjčené knížky z knihoven a studovala různé směry výživy. Nutno podotknout, že v té době těch knih nebylo tolik jako dnes, je to přece jen už 15 let zpět. A co si budeme povídat, někdy byly pěkně nudné, černobílé a bez obrázků. Doma jsem byla za babku bylinkářku a za blázna, který si prosazuje koupi celozrnného pečiva. Nicméně musím taky říci, že jsme doma maso jedli hlavně o víkendech na oběd, uzeniny u nás příliš nefrčely a v jídelně jsem měla možnost vegetariánské varianty.

První větší zlom

Takový větší změna začala studiem na vysoké škole, protože jsem se sama rozhodovala, co si nakoupím a uvařím. Maso to nikdy nebylo. Začala jsem si také přivydělávat ve firmě Green Ways, která mě toho o výživě naučila hodně. Spousta inspirativních lidí ve firmě a přednášek o štávě z mladého ječmene a sladkovodní řase. S čistícím efektem, které zelené potraviny mají, mi maso dokonce přestávalo chutnat. Začala jsem ho odmítat doma i na návštěvách. To samozřejmě nezůstalo bezeslova a u všech blízkých chvíli trvalo, než si zvykli. Musela jsem se také naučit odpovídat na spousty antiveganských argumentů, o kterých se dozvíte v tomto článku.

Šlo to takto pár let. Jako vegetariánka jsem si někdy dala rybu, zvlášť pokud byla ten den ulovená. Tak jako moje cesta k vegetariánství byla postupná, tak i k veganství. Mléčných výrobků na mém talíři jednoduše ubývalo a ubývalo. A etických důvodů, proč ani mlékarenský průmysl nepodporovat, přibývalo a přibývalo.

Byla jsem vegetariánkou šest let a posledních pár let jsem vegan. Veganství pro mě není móda a nálepka. Dělám to proto, že mi to dává velký smysl. Cítím se spoluzodpovědná za to, co se vyrábí a jak. Kolik zvířat se chová a jakým způsobem. Kolik zvířat trpí a proč. Dokážu sama zabít zvíře? Proč bych to tedy měla chtít po někom jiném…

Druhý větší zlom

Je ještě velký rozdíl mezi veganstvím, jak jsem ho znala a tím, co jím teď. Poslední změnou pro mě bylo seznámení s makrobiotickou stravou a postupný přechod na makrobiotické vaření. To mi dává konečně smysl, je to komplexní, hravé. Má několik zásad, které když se dodržují, tak je strava léčivá.

Rychlé otázky a odpovědi.

Jím maso? Ne

Jím vejce? – Občas ano. Nejčastěji v nějaké buchtě.

Piju kravské mléko? – Ne.

Jím sýry? – Ne, nebo velmi vzácně.

Jím med? – Ano, občas si do něčeho dám med. Věřím, že když se o včely s láskou stará ten pravý včelař, není to násilí.

Čím hřeším? – Nejčastěji se mi podlomí kolena pod pravým francouzským croissantem. Hřeším ale asi jednou týdně v kavárně, kde pečou vlastní zákusky a nemají zrovna vegan variantu.

Nosím hedvábí? – Ano, ale nakupuji ho výhradně v sekáči. Tím pádem prodloužím kousku oblečení jeho životnost. Jak nakupuji oblečení?

Mám kožené boty? Ano, koupila jsem si je před pěti lety a vím, že když se o ně budu nadále dobře starat, ještě pár let vydrží. V tomto ohledu volím udržitelnost. Raději jedny boty sedm let, než každé dva roky nový pár. 
Také ráda chodím v takzvaných bosobotách. 

Mám koženou kabelku? Ano, ze sekáče.

Máte další otázky, neváhejte se zeptat.

Propojená