Začínám od začátku

Mám pocit, jako bych teď začínala zase od začátku. Listopad (2023) byl pro mě náročný měsíc a na začátku prosince pak padlo závažné rozhodnutí. Budeme se rozvádět. Myšlenka na rozvod pro mě vždy byla to nejvíc poslední řešení vztahu. Ale pak jsem se dostala do bodu, kdy jsem už nic jiného vymyslet prostě nedokázala. Kdy už jsem měla pocit, že i kdybych se zase přizpůsobovala, stálo by mě to jen energii, kterou už jsem stejně dávno vyčerpala.

Vždycky jsem si říkala, co se těm lidem asi stane, že se rozhodnou pro rozvod. Když pominu v mých očích opravdové důvody jako je domácí násilí nebo závislosti. A teď patřím mezi lidi, co se rozvádí a už vím, jaké to je. Je to na prd.

V momentě, kdy mi manžel řekl, že se chce rozvést, jsem paradoxně cítila velkou úlevu. Přestože jsem cítila úlevu, věděla jsem, že budu potřebovat péči a objednala jsem se na čínskou medicínu. Vím, jak se emoce podepisují na mé psychice i na mém těle a tak jsem chtěla mít jistotu, že je alespoň o mé fyzické tělo postaráno.

Tělo a psychika

A co ta psychická stránka? Vybrala jsem jednu blízkou kamarádku (díky Leni), se kterou jsem se domluvila na sdílení všech pocitů. V momentě, kdy by toho na ni bylo dost, tak mi to upřímně řekne a pošle mě jinam. Všechny zajímá, jak se máte a jak tu změnu zvládáte, ale připadalo mi lepší ostatním sdílet z nadhledu. A jen pár lidem to sdílet bez obalu, i svoje naštvání a frustrace, lítosti a smutky. Mít komu zavolat (nebo namluvit zprávu) je hodně důležité, ale měla jsem pocit, že nechci všem na potkání říkat všechno…

Dívám se vpřed

Další věci šly tak nějak postupně ruku v ruce: hledání nájmu, stěhování, nová práce, nový režim s mým synem. Řešení praktických věcí mě asi tak nějak udržovalo v příjemném životním tempu a odškrtávání věcí ze seznamu mi dělalo moc dobře. S tím, jak jsem položky na seznamu postupně odškrtávala, jsem získávala pocity jistoty, že to zvládám (nebo zvládnu) a také pocity sebedůvěry. Měla jsem pocit, že se potřebuji hýbat. Už jsem se nechtěla dívat zpět, ale vpřed.

Také jsem se nakonec rozhodla využít právníka. Ze začátku jsem byla přesvědčená, že se zvládneme domluvit. Pak jsem ale zvedla telefon, zavolala svému kamarádovi z gymplu a požádala ho o pomoc. Pocit, že někdo stojí na mé straně, byl pro mě ohromně úlevný.

Po nějakém čase si pamatuji, že stejně přišly pochyby. Udělala jsem dobré rozhodnutí…? Nebylo to přece jen přehnané se opravdu odstěhovat. Největší výčitky jsem měla kvůli našemu synovi, že jsem ho „připravila“ o zázemí rodiny, že jsem možná měla „pro rodinu“ vydržet.

A co mě utvrdilo, že to rozhodnutí bylo správné? Bylo to několik věcí, ale hlavně tyto:

1, Začala jsem vnímat, jak se můj muž chová z většího odstupu a najednou jsem viděla mnohem jasněji, že mi některé jeho chování opravdu vadí a tolerovala jsem ho z velké lásky. Jakmile jste s partnerem chvilku od sebe, jste najednou takoví citlivější. Např. když vstoupil do mého bytu, tak mi jako jednu z prvních věcí řekl, co mám udělat jinak. A vyloženě: „Ty domečky si dej tam na druhou stranu, ať je to lépe vidět.“ (keramické domečky na balkoně)

Asi je vám jasné, že teď tam ty domečky nechám i kdyby měly trakaře padat 🙂

2, Někteří přátele mi mohli „konečně“ říct na plno, jak naše manželství vnímali. Slyšela jsem věty jako: Dívali jsme se na tebe, jak jsi smutná. Byl s vámi málo a často jsme viděli, jak jsi na všechno sama. Důvody k rozvodu, které on uvádí, pro mě nejsou důvody k rozvodu.

Je to jejich pohled a samozřejmě mám i přátele, kteří by dali cokoliv za to, abychom naše manželství zachránili.

Jsem si jistá

Takže teď, když už jsem si jistá svým rozhodnutím, nezbývá nic jiného než vyřešit formality a postupně dát svému životu nový směr nebo spíš tvar. Můj životní směr se mi moc nezměnil. A samozřejmě se chci co nejlépe postarat o mého syna a ukázat mu, že i když se jako pár rozcházíme, pořád jsme jeho rodiče, jsme máma a táta, a umíme se k sobě chovat s úctou a respektem.

Kristýna